Proč by ufouni nemohli mít blog?

Pod číslem osm 3.část

2. července 2015 v 21:31 | Scrat (povídka od The girl who comes late) |  Příspěvky blogerů

Elen co nejrychleji nakoupila, skočila si do knihovny pro knihy o cestování časem a s největší slušností, jaké byla schopna, takříkajíc utekla příliš výřečné stařence, která na rohu pletla ponožky jako na slona (ano, stále jsme v roce 2 813, kultura se vrací ke kořenům! Nutno dodat, ovšem, že stařenka měla pletací jehlice značky Pintejl, model 68, s automatickým nastavením a vlnou z himalájských ovcí jako dárek za zákaznickou věrnost.)



S rukama plnýma tašek si Elen po několika pokusech otevřela dveře a vešla dovnitř.



Obklopila ji neznámá vůně.



Že by se už máma vrátila? Nesmysl, s Petříkem vykecává vždycky nejmíň dvě hodiny. Navíc, z čeho by uvařila, když jsem se vrátila s nákupem teprve teď?



Opatrně se i s taškami proplížila k závěsu, který odděloval obývák od kuchyně a odkryla ho.



U sporáku stál Doktor a za prozpěvování si v nějakém neznámém jazyce něco míchal v kastrůlku.



Když ji zpozoroval, nadšeně se zazubil: "Umím vařit!"



"Ach tak. Co vaříte?" zeptala se a zvědavě se podívala do kastrůlku. Uvnitř se převalovala jakási záhadná hmota světlé barvy.



"Banánovou polévku. Banány jsou dobré."



"To je vážně z banánů?"



"Ano, měli jste jich tady hodně, tak mě napadlo, že vám trochu pomůžu."



"Ehm, co to máme v troubě?"



"Jablečné tousty."



"Jablečné tousty?"



"Ano, kus chleba s máslem namazaným z obou stran vložený mezi dvě půlky jablka."



"Ale vždyť tenhle způsob už se nedělá nejmíň třicet let,"namítla Elen.



"Nečekal bych, že zrovna vám to bude vadit."



Usmála se. No fajn, má mě přečtenou.



"Nechcete s tím pomoct?" zeptala se.



"To by bylo skvělé," hodil po ní nadšený pohled. "Chvilku míchejte tu polévku, prosím."



Elen přijala vařečku a začala míchat. Šlo to docela ztuha, polévka byla hodně hustá.



Doktor vytáhl ze své náprsní kapsy nějakou divnou tyčinku či jak to popsat.



"Sonický šroubovák," vysvětlil, než se Elen stačila zeptat.



Zamířil k miniaturní krabičce, které v té době sloužila jako rádio. Zašmejdil se sonickým šroubovákem okolo rádia a po chviličce praskání se z krabičky ozvala hudba jako ze třicátých let dvacátého století.



"Co je to za stanici? Nikdy se mi nepodařilo naladit se na něco, co by hrálo reprodukce takových úžasných starých věcí."



"To není reprodukce, je to originál. Právě posloucháme pravou stanici ze třicátých let dvacátého století," řekl Doktor a strčil si šroubovák do kapsy.



"To je neuvěřitelné!" zvolala.



"A koukejte na tohle!"



Doktor začal swingovat po kuchyni. Elen se hlasitě rozesmála.



"Čemu se smějete? Přece nemůžu být tak špatný!"



"Ne, vůbec nejste špatný,"chlácholila ho, ale smála se pořád. Vzal jí tedy z ruky vařečku, zakryl kastrůlek pokličkou a odvedl ji doporostřed pomyslného parketu, který se nacházel v obývacím pokoji.



"Pusťte mě, vždyť já vůbec neumím tančit!"



"Nesmysl! Každý umí tančit,"namítl Doktor, ale pustil její bledou a hubenou ruku. Sedla si do křesílka a ze své tašky, která předtím ležela na zemi, vytáhla Sherlocka Holmese. Pátravě se podívala na svého společníka, jestli se mu nevrátí paměť, ale on jen dál trdloval po pokoji. Při svém korzování se všiml karet položených na skříňce, tak je vzal a udělal s nimi pár kouzelnických triků.

Pak je zase odložil a energicky se posadil na opěradlo křesla. V tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vstoupila paní domu.



Elen sebou trhla.



Sherlock spadl na zem.



Ona naopak vyskočila.



Doktor také vyskočil. Chytil ji za ramena a pořádně se na ni podíval. Oběma najednou došlo, že se mu paměť vrátila. Začervenala se. On odvrátil hlavu.



"Co se děje?" zeptala se Elenina matka pak ale její pozornost upoutalo něco trošku jiného. "Co to tu voní?"



Nečekala na odpověď a vkročila do kuchyně. Odkryla pokličku a ke svému překvapení objevila bublajíci kapalinu, kterou ale nedokázala přiřadit k žádné potravině.



"Banánová polévka," zaculil se Doktor. "Posaďte se, prosím. Už je to hotové, bude se servírovat."



Doktor znalecky očichal polévku (z bezpečné vzdálenosti, samozřejmě) a obdivuhodně nenápadným způsobem vyšachoval madam z její vlastní kuchyně. Odtáhl jí židli a rychle ji usadil u stolu.



Elen pohotově nachystala na stůl to nejhezčí nádobí, jaké bylo k dispozici a Doktor začal nalévat.

Obě ženy už chtěly spolknout první sousto, ale on je zarazil: "Moment, ještě ne. Potřebuje to už jen jednu věc."



Odběhl do kuchyně. Otevřel si ledničku a oskenoval její vnitřek svým zkušeným pohledem. Byla to sice naprosto normální lednička, sice poloprázdná, ale to už holt ledničky bývají, stejně jako odpadkové koše mají sklon zůstávat vždycky přeplněné, ale Doktorovi se na ní zdálo něco divného.

Zkusil na ni sonický šroubovák.



Mezitím už Elenina máma netrpělivě ťukala prstem o stůl. "Drahoušku, prosím tě, běž se za ním podívat. Já vážně nechápu, co to mají chlapi za zvyk, jen tak pořád zírat do ledničky. Od čeho máme okna?"



"Mami, ty to přece děláš taky," namítla Elen.



"Nech toho, vždyť víš, že se mi potom udělá líp."



Elen tedy vstala a přidala se k Doktorovi.



"Děje se něco?"



"Něco mi tu nesedí..."



"No jo, já vím, že se čokoláda do ledničky dávat nemá, ale mě to jinak nechutná," zamumlala Elen.



"O to tu nej-," Doktor se najednou zaposlouchal. "Slyšíš to?"



"Co?"



"Ten zvuk. Takové podivné vrnění, skoro jako by ta lednička byla živá."



"Toho si nevšímej, takhle to vrní už od doby, co jsme si ji donesly. Máma nesnáší, když se o tom zmiňuju, ale máme ji taky z výprodeje."



Doktor se zamyslel. Elen ho mlčky sledovala.



"Jak dlouho už ji máte?" zeptal se opatrně.



"To už budou takové... čtyři roky."



Doktor se znovu zamyslel a pak se zeptal ještě opatrněji: "A jak dlouho je už tvoje máma nemocná?"



"No...," Elen chvíli pátrala v paměti a najednou se jí po obličeji rozlil výraz hrůzy a pochopení zároveň.



"Čtyři roky," pípla. "Jak... Jak je to možné? Jak to s tím ale souvisí? Vůbec tomu nerozumím."



"Obávám se, že jsem našel příčinu onemocnění tvé matky.Ve vaší ledničce se skrývá živý organismus, Elen. A to velice nebezpečný. Není možné ho vidět, je téměř nepatrný. Za ty čtyři roky se stihnul namnožit a zabydlet se tam. Jakmile někdo otevře dveře té ledničky, jeho larvy se se studeným vzduchem dostanou ven a usídlí se v nejbližší živé bytosti. Pak se začnou živit její tkání a nahrazovat původní svaly jedovatou látkou. Je to dlouhá a bolestivá smrt. Domnívám se, že to zde nemáte náhodou. Považuji to za odpornou, naplánovanou a krvelačnou vraždu. Nejedná se ale o útok mimozemšťanů, jak jsem zvyklý. Tohle způsobila lidská nenávist."



"Takže kvůli tomuhle máma onemocněla? A znamená to, že jsem to chytla taky? Vždyť mně nic není!"



"Jak jsem pochopil, tvoje máma nechodí moc ven, že?"



"Skoro vůbec."



"Sluneční záření na to má velký vliv. Je to také důvod, proč ty jsi zdravá a tvá matka ne."



"To snad není možné! A máma si vždycky otevírala ledničku, aby na ni šel ten studený vzduch - lépe se jí potom dýchalo!"



"Elen, co se tam děje?" ozvala se matka z kuchyně.



"Pojdˇ ven," vyzval ji Doktor a vzal ji za ruku. Prošli spolu obývacím pokojem. Elen sledovala svoje boty. Nedokázala se jí podívat do očí.



"Kam to jdete?"



"Nakoupit," vymáčkla ze sebe dcera a Doktor si všiml, že stěží ovládá hlas. "Došla nám šlehačka. Doktor to zaplatí."



Vystoupili na chladný vzduch a slabé světlo dohořívajícího dne. Slunce tu bylo jiné než na Zemi.



"Je mi to líto. Já-"



"Jak dlouho-"



"Elen, obávám se-"



"Jak dlouho ještě bude žít?"



"To nedokážu říct. Možná rok, možná půl roku..."



Elen se nedokázala udržet. Rozhodila rukama. Z očí jí vytryskly slzy, ale ona si je rychle setřela rukávem.



"To přece není fér! Proč ona? Proč zrovna my? Už tak na tom nejsme zrovna nejlíp... Ona nikdy nikomu nic zlýho neudělala! Můj otec se na ni vykašlal, pak přišla o práci, ale vždycky se snažila udělat to, co bylo nejlepší pro nás obě-," Elen se zlomil hlas a ona se zhroutila na obrubník.



"Moc mě to mrzí, rád bych... ," Doktor si za ní přisednul a pokusil se ji obejmout, ale ona zase vyskočila na nohy, utrhla stéblo trávy, rozcupovala ho na malé kousky a při tom pochodovala sem a tam okolo Doktora.



"Vždycky jsme věděly, že je ta nemoc nebezpečná, ale pořád jsme doufaly, že na to nezemře. Ale přece musí existovat nějaký lék-"



"Elen, poslouchejte mě, to se vám právě celou dobu snažím říct-."



"Musíme něco udělat-."



"Elen, je skvělé, že jste se mnou začala otevřeně mluvit, ale trochu to přeháníte. Chci vám říct, že neznám lék na tuhle nemoc, ale udělám všechno, abych ho našel. Nikdo nezemře, alespoň ne dnes. Věříte mi?"



Elen se na něj podívala. A najednou viděla i ještě něco jiného. Naději.



"Věřím vám."



"Dobře. Však mi na něco přijdeme."



"Fajn, co umíchat nějakou protilátku, vařit přece umíte, ne?"



"To by šlo, ale nevím, jak moc se mi to podaří a jak dalece to bude účinkovat. Tenhle druh nemoci vyžaduje dlouhou léčbu. Něco na stejný způsob jako je ten útok..."



"Aby to fungovalo naopak?"



"Ano, přesně tak."



"Co je opak ledničky?"



"Opak ledničky?" zamyslel se Doktor a najednou oba zaslechli jekot a uviděli kouř linoucí se z Elenina domu.



"Trouba!" vykřikli oba zároveň a vrhli se zpátky do domu.



"Co jste to proboha pekl? Vždyť je to úplně na uhel!"



"To nevadí, madam, upeču další. I vy budete péct! Spousty pečených jablek a koláčů a dortů! Nikdo nezemře a to, co nesníme sami, dáme těm chudákům v téhle čtvrti! Elen, najděte něco, čím to uhasíme! Matko Gallifrey, tak úžasný den už jsem dlouho neměl!"



"Pane doktore, jste zcela v pořádku? Vypadáte, že se radujete a při tom mi málem vyhořela kuchyň!"



"Nic se neděje, madam, vesmír nám jen o sobě dal vědět," mávl nad tím Doktor rukou. Začal poskakovat po kuchyni a vlhkou utěrkou mával okolo začouzené trouby. Madam si oblékla rukavice a opatrně vytáhla bývalé jablečné tousty z trouby a hodila je do dřezu.



Elen otevřela okno. "Musíme udělat tu protilátku a potřebujeme kuchyň," pošeptal jí Doktor.



"Mami, prosím, vezmi si tu polévku k sobě nahoru, my to tady uklidíme," řekla Elen a než si její máma mohla uvědomit, co se stalo, seděla ve svém pokoji s talířem polévky.



Elen se vrátila dolů a zastihla Doktora, jak rozebírá jejich ledničku a vytahuje z ní cosi, co vzdáleně mohlo připomínat zamrzlé hnízdo.



"Mám to. Elen, najděte nějaký kastrol, prosím."



Podala mu jeden opotřebovaný, střední velikosti.



"Tak, dáme se do toho."



Elen znovu zapnula radio, které předtím vypnula její matka, když našla tu toastovou pohromu. Doktor pomocí všeho možného, co v kuchyni objevil, vzal část toho organismu a uvařil protilátku. Elena ho přitom pozorovala a občas podávala náčiní, které potřeboval.



(Laskavý čtenář mi snad promine, že jsem ho ušetřila všelikých jistě zajímavých a náročných chemických operací, na jejichž popis ovšem nemám slovní zásobu.)



"Hotovo, ten kastrol budu muset zničit, snad paní matce nebude chybět," řekl Doktor, když protilátku dokončil a pomocí svého šroubováku kastrol zneškodnil a jeho zbytky si sbalil do igelitového pytlíčku a prohlásil, že se v budoucnu můžou hodit.



"Teď byste měla jít za svou mámou a vysvětlit jí to. Já mezitím opravím vaši ledničku a do trouby dám tu kaši, co jsme vyrobili."



"Ale co jí mám říct?"



"Že už nebude muset platit žádné léky," tlemil se nadšeně. "Stačí, když bude pořád péct v té troubě. Co já vím, může si třeba otevřít pekařství. Suroviny platím já! Ať to bere jako sponzorský dar."






Když se Elenina matka vzpamatovala z prvotního šoku, společně s dcerou a tím podivným Doktorem připravili první dávku koláčků. On se pak kamsi vypařil, aby nepřekážel, a obě ženy společně v klidu uklidili kuchyň. Elena ho pak našla, jak sedí na lavičce a živě diskutuje s nějakým starým pánem. Když ji spatřil, rozloučil se s tím staříkem a přidal se k ní. Chvíli se jen tak procházeli.



"Pořád ještě se mnou chcete cestovat?" prolomila ticho.



"Ano, ale jen pokud byste i vy měla zájem. Ne každému takový život sedí."



"Proč já? Proč jste si vybral mě?"



"Protože jste vyjímečná."



"Prosím vás, snad nečekáte, že vám na tohle skočím? Údajně máte k dispozici celý vesmír a čas a vy si vyberete mě, protože jsem vyjímečná? Po světě běhají stovky holek jako jsem já."



"No tak, Elen, já myslel, že jste romantička! Takhle jste to celé pokazila."



"Promiňte! Možná pro vás nejsem dost romantická, ale člověk nemůže zůstat stejný, když prožije týden na ulici jako já a máma," zamumlala naoko uraženě.



Doktor se zasmál. "Já to tak nemyslel. Víte, umíral jsem. A odvezli mě do nemocnice. Byla tam jedna žena. Snažila se mi zachránit život, ale nepovedlo se. Pak jsem zregeneroval. To znamená, že jsem změnil podobu a vlastně i svoji povahu. Jako bych začal žít nový život, ale vzpomínky mi zůstaly. Ona měla sen. Sen z dětství. Toužila mrtvým navracet život a já jsem jí ten sen splnil. Chtěl jsem, aby se ke mně přidala a aby s tím novým já objevila všechny ty úžasné věci v čase a prostoru. Ale odmítla mě. Chvíli jsem jen tak cestoval sám. Ale pak mě TARDIS zavezla sem. Procházel jsem se tady, ale nenarazil jsem na nikoho, kdo by potřeboval moji pomoc. A pak jsem uviděl vás. Vy máte přece taky sen. Možná jsem tu proto, že vám TARDIS chce splnit přání."



"Máte pravdu. Chci cestovat. Ale ještě víc chci cestovat s vámi. Zachránil jste život mé matce. Nevěřila jsem vám, ale teď už asi chápu, o co vám jde. Tohle přece děláte, ne? Zachraňujete životy, ničíte padouchy a tak. Pojedu s vámi."



"No, musím uznat, že ten případ s vaší matkou byl ojedinělý, obvykle jednám s mimozemšťany a vládními jednotkami a všude hrozí nebezpečí-."



"Vy se mě snažíte zbavit nebo co? Jak jsem si všimla, nebezpečí může číhat i v kuchyni, takže s tím bych neměla mít velký problém," řekla a trochu jí přitom cukaly koutky úst.



"Tak tím pádem je všechno v pořádku. Můžeme vyrazit. Jen ještě jedna věc - s tím vaším během budeme vážně muset něco udělat. Jste neskutečně pomalá!"



Elena se rozesmála. "Hele! Vy jste mě špehoval při těláku? Tak to si ještě moc dobře rozmyslím, než s vámi někam pojedu."



Oba se na sebe šťastně zaculili a ruku v ruce se vydali směrem k TARDIS.



Ani jeden z nich si ale bohužel nevšiml toho staříka, který právě dráždil jakousi toulavou kočku tím, že na ni svítil sonickým šroubovákem.





KONEC

Nezapomeňte na komentáře!
Vaše Scrat & The girl who comes late
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eli-Jassa Eli-Jassa | 2. srpna 2015 v 18:23 | Reagovat

Páni to je dlouhý :D Ale cool :)

2 Sillia Sillia | 2. srpna 2015 v 20:10 | Reagovat

Je to hezká povídka, 8. Doktor je pro mě zvláště zajímavý, protože má pouze jeden film a k audiopříběhům moc netáhnu, i když o nich začínám dost uvažovat. Dlouhé příběhy jsou takové ty "moje" a tenhle jsem si užila, možná by jenom bylo lepší, nedělat tak obrovské mezery mezi odstavci, příběh je pak takový trochu kousaný, protože člověk musí z jednom kuse popojíždět a zase hledat místo, kde jsem skončila... A Elena mě zaujala, byla to konečně taková všeobecně moc nevnímaná, tišší a přemýšlivá společnice.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama