Proč by ufouni nemohli mít blog?

Pod číslem osm 2.část

2. července 2015 v 21:30 | Scrat (povídka od The girl who comes late) |  Příspěvky blogerů



Probral se na lavičce. Vedle něj seděla Elen a tvářila se ustaraně a zmateně zároveň.



"Co se stalo? Jak dlouho tu ležím, slečno?"



"Omdlel jste. Je to jen chvilka."



"Kde to jsem? Co jste zač?"



"Copak vy si mě nepamatujete? Stalkoval jste mě a četla jsem vám Sherlocka Holmese," řekla Elena trochu ublíženě.



"Promiňte, ale vážně nevím."



Vypadal nešťastně.



To snad není pravda! On si po tom všem nic nepamatuje!



"Jsem Elena. Vy jste Doktor. Políbil jste mě."



"Ano, jsem Doktor. Pán času z Gallifrey. Mám svou modrou budku TARDIS, která je sexy a umí cestovat prostorem a časem," zamumlal si pro sebe.



"Ano, myslím, že jste se o něčem takovém zmínil. Jestli je vaše budka sexy, to ale vážně nemám tušení."



Chvíli nemluvili.



"Proč jsem vlastně omdlel?"zeptal se Doktor.



"Asi to nějak souviselo s jedním z vašich srdcí," odhadla Elen.



"Jedním z mých srdcí..." rozhlédl se a snažil si vzpomenout.



"Podívejte, já už budu muset domů. Ale vzhledem k tomu, jak na tom jste, vás tady nemůžu jen tak nechat," snažila se Elen o autoritativní tón a zároveň si uvědomila, že by si o něj dělala starosti, kdyby zůstal venku sám. Takhle se ještě nikdy necítila.



Doktor se zasmál. "Moc si nepamatuju, kdy jsem měl naposledy narozeniny, ale každopádně mi je přes pětset let. Už bych se o sebe měl dokázat postarat sám."



"Víte co, zapomeňte na to, jako bych nic neřekla," vyhrkla Elen, která se najednou cítila trapně. "Mějte se."



"Ne, počkejte!" Chytil ji za ruku. "Musím vás přece doprovodit! Dělám to tak nebo ne? Už jste se mnou byla v TARDIS? Musíte se se mnou podívat dovnitř! TARDIS parkuje hned tady... ," zarazil se.



"Nevíte, kde máte sexy budku, co?" šťouchla do něj loktem.



"Vlastně ne, nemám ponětí."



"Tak pojďte, třeba se vám paměť časem vrátí."



Prošli přelidněným velkoměstem na ušmudlanou periferii. Tam sídlili chudí nebo nezaměstnaní. Elen zahnula doprava k řadě chatrčí, které měly jedno nebo více pater. Došla k té s číslem devět a snažila se najít klíče.



"Tady bydlíte?" zeptal se Doktor a překvapeně se rozhlédl kolem.



"Jo. No a co má být?" vyjela na něj.



"Nic," řekl rychle. "Jen, že na to nevypadáte."



"Promiňte." Sklopila oči. "Jen mi vadí, že se na nás lidi dívají skrz prsty. Máma by udělala všechno, abychom nevypadaly tak chudě. Je moc hrdá na to, aby někomu přiznala, jak špatně na tom ve skutečnosti jsme. Ale už dlouho se trápí kvůli své nemoci, takže je pro ni těžké sehnat práci."



"Rozumím," kývl Doktor.



Elen našla klíče a otevřela jednoduché dřevěné dveře, ze kterých se loupala tmavě modrá barva.



Vešli do malé ale útulné místnosti se stolem a dvěma židlemi. Na druhé straně toho pokoje stálo křesílko pokryté různobarevnými dečkami a polštářky, šikovně umístěné vedle krbu. Světlo pronikalo dovnitř jediným oknem s bylinkovými květináčky na parapetu. Pár kroků od dveří vedly točité kovové schody do prvního patra. V rohu trůnil prádelník z masivního dřeva a hned vedle něj se za závěsem nacházela skromná kuchyňka.



Elen si všimla, jak se Doktor rozhlíží. "Nic moc, já vím," povzdechla si zahanbeně.



"Ne, je to tu moc hezké," usmál se.



"El, holčičko moje, to jsi ty?" ozval se hlas z horního patra a vzápětí se na schodech zjevila osoba střední postavy, oblečená do podivných hadrů.



"Přivedla jsem... kamaráda," pípla Elena.



"Ach tak," poznamenala ta žena a sestoupila ze schodů. Podala Doktorovi ruku v pletené rukavičce bez prstů. "Moc mě těší."



"Mě také," odvětil Doktor s opoznání větším nadšenim než Elenina matka.



Odtáhla si dceru kousek stranou a šeptem ji pokárala: "Když jsem říkala, že si máš najít kamarády nemyslela jsem, že mi máš do domu přitáhnout prvního obejdu, na kterého na ulici narazíš."



"Ale no tak, mami!"



"Žádný obejda, obávám se. Vždy jen a pouze Doktor," utrousil návštěvník, zatímco si zkoumavě prohlížel jejich domácího robůtka.



"Doktor?" zarazila se paní domu a pobouřeně se podívala na dceru. "Eleno, kolikrát jsem ti říkala, že o žádného doktora nestojím-"



"Ale on není doktor, jako doktor medicíny-"



"Ano správně, jsem doktor-"



"On je doktor-"



"Prostoru a ča-"



"Filozofie."



Podívali se na sebe. "Ano, jistě, doktor filosofie, přesně to jsem měl na mysli," usmál se zase Doktor.



Elenina máma na ně nechápavě koukala. "Takže si necháváte říkat titulem?" povytáhla obočí.



"Ano, to jsem já, hádám."



"No dobrá. Zůstanete tady, ehm... Doktore, na večeři?"



"Nějaká ta večeře by mi neuškodila, pokud tady smím zůstat," prohodil Doktor a začal se opět věnovat nefunkčnímu robůtkovi.



"Elen, v tom případě budeš muset nakoupit," usoudila matka a z plechovky od limonády vyštrachala nějaké drobné. "Tumáš, to snad postačí."



Plechovku zamčela ve skříňce.



"To mi připomíná, že se budu muset stavit za Petříčkem a donést mu zbytky toho robota. Už mu došla všechna ozubená kolečka a ty ostatní věci, které používá na ty svoje experimenty," oznámila potom a otevřela již zmiňovanou robotickou uklízečku. Vnitřek byl velmi šikovně vybrán a veškerý materiál, který se dřív nacházel uvnitř, teď zůstal zabalený v kusu hadru na dně vnitřku toho přístroje.



Doktor nedokázal skrýt úžas. ,,No páni, vy jste opravdu neuvěřitelně zručná! Takhle kompletně rozebrat vnitřek něčeho tak neuvěřitelně komplikovaného, jako jsou tyhle staré robotické uklízečky, tomu říkám umění. A vůbec, kde jste k něčemu takovému přišla? Tenhle typ se nevyrábí už nejméně století."



"Mám to z výprodeje. Jeden známý to prodává, víte? Jinak bych ve výprodeji samozřejmě nenakupo-"



"Samozřejmě, rozumím tomu," přerušil ji Doktor. "Ale nechcete to doufám někam zahodit? S trochou oleje a nářadí by se to dalo opravit. Stroje na ozubená kolečka už jsou v této době přežitek, všechno funguje zase na elektřinu. Madam, víte, že doma přechováváte vzácnost, jaká už se nevidí? Byl to symbol jedné éry, úžasné éry! Obávám se, že-"



"Pane, to by snad stačilo. Je to můj robot a já rozhodnu, co se s ním stane. Petříček tyhle věci sbírá, a když bude ochoten je vyměnit za mléko, s chutí mu je dám," řekla rozhodně majitelka diskutovaného předmětu, popadla hadr s vnitřkem robota a i s dcerou zamířila ke dveřím ven. U východu se na něj ještě pátravě podívala, ale nic neřekla a vyšla ven.



"Nemusela jsi na něj být tak hrubá," vyčítala Elen matce dostatečně nahlas, aby to slyšel i Doktor uvnitř.



"Po tom všem, co se mi stalo, mám právo být hrubá na každého, kdo se mi vecpe do domu. Snad tam aspoň nic neukradne," odvětila.



"No tak mami! Nemůžeš na tu záležitost s otcem vzpomínat věčně," povzdechla si Elen a zahnula k obchodu.



Ach jo, už jsem si začínala myslet, že na všechno zapomněla, ale pořád se ještě trápí... Budeme navíc potřebovat peníze na další léčbu. Jenže kde sehnat peníze? Proč vždycky záleží jen na penězích? Asi jsem neměla brát Doktora k nám... Když zaplatím za další jídlo, nebudeme mít na léky. A máma určitě na večeři pro hosta nebude šetřit, jak ji znám... Co si jen počneme?






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama