Proč by ufouni nemohli mít blog?

Pod číslem osm 1.část

2. července 2015 v 21:20 | Scrat (povídka od The girl who comes late) |  Příspěvky blogerů
Ahoj Whoviani,
Loni asi touto dobou jsem dělala reklamu na blog své sestry The girl who comes late, který je ale bohužel už neaktivní. V té době byla taky má sestra posedlá osmým Doktorem (ne, že by teď nebyla) a napsala první část své fanfikce s ním. Už dávno jsem jí ho obetareadovala, ale později, kdy povídka dlouho nevycházela, jsem se jí teda zeptala, co je a ona ji odmítla zveřejnit. "Je to blbost," odpověděla zvědavému tisku řekla. Pak mě napadl spásný nápad - povídku zveřejním tajně sem a podle reakcí zde má sestřička určitě pozná, že podle jiných to blbost není. Leč, ona se to dozvěděla, ale řekla, že teda dobře, že to zveřejnit smím, ale ona si to sama ještě jednou překontroluje. A tak časy plynuly a ona stále nebyla schopna se k tomu dokopat(koho mi to jen připomíná?). Ale dnes, konečně, je to tady. Ono dílo je konečně na světle božím a nyní můžete posoudit, zda je to opravdu "blbost". Já si to tedy nemyslím(né nejsem vůbec zaujatá).
Toto je tedy již druhá povídka od autora, který nemá blog (nebo respektive má, ale neaktivní).
Něco málo o autoce:
Je to má sestra. (Důležité info. To jen abyste věděli, že to jsou geny milí přátelé!) Je to taktéž šestnáctiletá studentka gymnázia. Narozdíl ode mě se více věnuje umění výtvarnému nežli psaní, ale když už píše, tak jsou to převážně fanfiction (šuplíková kategorie). Na blogu lilylunapotter.blog.cz můžete nalézt její další tvorbu, ale jak říkám, je neaktivní.
Nu, nyní si již můžete přečíst tuto povídku oné viktoriánské duše a poprosila bych vás o komentáře, autorka za to bude jistě vděčná. Děkuji.
EDIT: Nevešlo se to do jednoho článku, tak jsem to musela rozdělit na dvě části. Na konci článku máte odkaz na druhou část.
EDIT2: Tak ani do dvou článků, snad budou tři stačit.


Pod číslem osm


Milý deníčku, husí brk klouzal po zažloutlém papíře. Řekla bych, že je čas zapsat věci, které se mi před nedávnem udály. Má to hned několik důvodů. Za prvé je to moje rodina. Nechám tento zápisník na viditelném místě, aby - když bude nouze nejvyšší - pochopili, co se to se mnou vlastně stalo. Za druhé bych si to ráda později znovu přečetla, protože se mi to stále zdá neuvěřitelné jako nějaký sen. A za třetí - a to je ze všeho nejdůležitější - bych po své smrti ráda zanechala nějaký příběh. Vyprávění o tom, co bylo a co bude, co mohlo být, a co se nikdy nestane. A tenhle příběh si zaslouží být přečten. Vypráví o muži, který žil několik životů, procestoval téměř celý vesmír, ale přesto jsou tu věci, o kterých ani on neměl tušení. A začalo to takhle...



Psal se rok 2 813.



Lidé už poměrně dávno objevili druhou galaxii a pomalu ale jistě ji začali kolonizovat.



Byla tu jedna malá planetka, s příhodnými podmínkami a pěknou krajinou. Usadil se na ní skromný národ. Planetku pojmenovali Bohemia a žilo se jim na ní dobře. Ostatní národy se přely o velké planety, zatímco Bohemiané s lhostejností jim vlastní sázeli chmel a prozpěvovali si u toho.



Výše uvedený rok se ničím nelišil od těch předchozích. Nastal zrovna čas, kdy se na trzích začíná objevovat svatomartinské víno (a pochybné padělky jemu podobné), když se Elena vracela domů ze školy městskou hromadnou dopravou, která, přestože za ta léta prošla mnohými inovacemi, stále přitahovala podezřelé existence. Což o to, místní na to byli zvyklí, cizince to ale mohlo dosti vyděsit.



Elena seděla v zadním voze, který si to svištěl rychlostí 400 km/h, a četla si Studii v šarlatové od Sira Arthura Conana Doylea. Milovala staré věci. Proto si tu paperbackovou knihu, která byla v té době považována za retro, ještě navíc nechala za nehorázné peníze převázat v kůži. Lidé ji měli za mírně podivínskou, ale jí to nevadilo. Aspoň to od ní odtahovalo 'obyčejně nudné lidi', jak by to ona sama nazvala. Proto také není divu, že ji upoutal muž oblečený v starodávných šatech, který seděl nedaleko od ní. Trochu jí připomínal někoho mezi hobitem a panem Darcym z Pýchy a předsudku. Chvíli na něj zírala a potom si všimla, že i on začal zírat na ni. Tedy přesněji řečeno na tu její knihu. Pohlédla mu do tváře a on se na ni usmál takovým podivně naivním úsměvěm. Také se na něj usmála, ale potom sklopila oči. Jednání s reálnými lidmi jí často činilo potíže. Vrátila se tedy ke knize a myslela si, že tím to tedy skončilo, ale ten muž se vzápětí zvedl a vydal se směrem k ní.



No, jestli si sem sedne a začne na mě mluvit, tak to je teda konec, pomyslela si Elena. Už byl skoro u ní, když sebou vůz trhl a on se málem složil na zem. To snad ne, on chtěl jít fakt sem, tak to bude trapárna.



Abyste tomu rozuměli, Elena byla po všech stránkách velice inteligentní a vzdělaná mladá dáma, ale jakmile se měla začít s někým seznamovat, stal se z ní velice nemotorný, ukoktaný a nespolečenský tvor.



Muž ale opět nabral rovnováhu, spravil si ten svůj štramácký sametový kabát a přisedl si za ní.



"Ahoj," pozdravil ji s úsměvem.



"É, ahoj," zamumlala.



Nakoukl jí přes rameno.



Přečetl si pár řádků.



"Sherlock Holmes."



"Ano, pane."



"Lidé ho nikdy nepřestali číst."



"Hm."



"Četla by jste mi nahlas?"



"Prosím?"



"Rád bych ho slyšel od vás." Usmál se.



"No dobře. Mám začít od začátku?" Elena byla v rozpacích.



"Na tom nezáleží."



" ,Tak vy jste, pane Lestrade, přišel na to, že ten případ je nepochopitelný,' zvolal vítězoslavně Gregson. ,Věděl jsem, že dojdete k tomuto závěru. Podařilo se vám najít toho tajemníka, Josepha Strangersona?' ,Tajemník Joseph Strangerson,' řekl vážně Lestrade, ,byl dnes v šest hodin ráno zavražděn v Hallidayově hotelu.' To je konec kapitoly."



"Pokračujte," vyzval ji a bylo vidět, že je její četbou zaujatý.



"Promiňte, ale už budu muset jít."



"Ještě neodcházejte. Právě jsme u té nejnapínavější části," řekl a zvláštním způsobem u toho vypadal jako dítě, kterému čtete pohádku před spaním a najednou přestanete.



"No, é, proč vlastně chcete, abych vám četla? Co tím sledujete?"



"Všimla jste si, že čtete jinak než mluvíte? Příběhy jiných prožíváte s nesmírnou účastí, zatímco když mluvíte sama za sebe, vypadá to, že byste chtěla co nejrychleji zmizet."



Elena nevěděla, co na to má říct. Co to je za člověka? Proč mi to říká a proč se se mnou dal vůbec do řeči?



"No, tak snad abych šla."



Zaklapla knihu, vstala a odkráčela.



U dveří se ohlédla.



"Nashledanou."



Dveře se otevřely.



"Ale počkejte přece!" zvolal ten muž.



Vystoupila.



On přiběhl ke dveřím.



Ty se zavřely.



Otočila se za ním.



Nespustil z ní oči, dokud vůz nevjel do zatáčky.



"Tak to bylo vážně divný," vydechla.





Druhý den ráno Elena přijela do školy a první hodinu se psala písemka z chemie. Přestože měla plnou hlavu vzorečků a názvů nemohla si nevzpomenout na včerejší zážitek z MHD. Snad už se mi to znovu nestane. Možná bych se měla začít chovat jako ostatní nebo se mnou budou mluvit jen podezřelí týpci z městské veřejné.



Jako obvykle obsadila své místo vzadu ve třídě a začala bušit do klávesnice pečlivě naučené vzorce.

Uprostřed té vyčerpávající a nanejvýš stresující činnosti jen tak mimoděk vyhlédla z okna (což není žádný výmysl slaboduchých scénáristů, studenti to opravdu dělají, a ano, i v roce 2 813).



Výhled z okna si už nemohla přát lepší. Naskytl se jí totiž naprosto luxusní pohled na školní hřiště, kde už třetím rokem každé všední odpoledne zažívala nepředstavitelná muka v hodinách tělocviku. Při vší té nostalgii se přímo odřásla odporem. Korunu tomu ale nasadil až fakt, že se po tom hřišti právě loudal ten muž z MHD.



Ten muž z MHD.



TEN MUŽ Z MHD!?



Z absolutně nevysvětlitelného důvodu si jí mezi všemi těmi okny všiml a zamával na ni.



U všech svatých, to není možné! Hlavně ať na mě ještě k tomu nezavolá! Prosím, jen to ne!



"ZDRAVÍM! JAKPAK SE MÁ SHERLOCK?!"



Okna byla otevřená, takže to slyšeli úplně všichni. Všechny tváře ve třídě se obrátily k oknu, jen Elena zajela pod stůl. Kdo potřebuje rodinu, aby vás ztrapňovala, když máte chlapíka z tramvaje, není-liž pravda?





Po dlouhém a únavném dni se Elena opět vracela ze školy. Uklidnilo ji, když se po obědě dostavila na školní hřiště a výše zmíněnou osobu tam nepotkala. Už míň ji ale uklidnilo zjištění, že ji čeká vytrvalostní běh. Proto se taky vlekla domů jako zpráskaný pes a s náladou naprosto mizernou.



V rychlostním vozidle si opět vytáhla knihu, ale než začala číst, opatrně se rozhlédla. Uf, není tady, bohudík.

Sotva přečetla první větu, a vedle ní se zčistajasna zjevil ten podivný muž, Elena z toho málem dostala infarkt.



"Promiňte, snad jsem vás nevyděsil?"zeptal se upřímně udiveně.



Elena spolkla kousavou poznámku. Ten člověk snad spadl z Marsu. Div se mu tady nesesypu šokem, ale né, vůbec mě nevyděsil.



"Pane, nechci být drzá, ale vy mě sledujete?"



"Sledovat? To ne, jen někoho hledám a shodou okolností jsem našel právě vás. Mimochodem, jsem Doktor."



"Tak to si mě asi s někým pletete. Proč byste měl hledat právě mě?"



"Hledám společníka na dalekou cestu. A myslím, že vy jste ta pravá. Toužíte po úžasném dobrodružství stejně jako já, cožpak to nevidíte? Copak tajně netoužíte objevovat nemožné a tajemné věci, ale bojíte se to říct nahlas, protože by se vám vysmáli? Pojeďte se mnou, pokud chcete. Stále jste mi ale neřekla své jméno," usmál se na ni.



Tak dost, tohle už začíná být více než divný.



"Promiňte, ale tady v našem kraji nestojíme o žádná dobrodružství. Vážně, ne, děkuji, ráda stojím nohama na pevné zemi," řekla a znovu se pokusila o co nejrychlejší úprk, který ale nedosáhl potřebné efektivnosti, protože cestou sejmula tři stařenky. Není nutné dodávat, že z toho nebyly příliš nadšené.



Vůz zastavil.



Dveře se otevřely.



Doktor se s nezvyklou obratností propletl mezi ostatními cestujícími a s šarmem pravého gentlemana zvedl ubohé stařenky z ne zrovna pohodlné ani nijak zvlášť čisté podlahy. Ty z toho byly tak potěšené, že málem znovu skončily na zemi. V mdlobách.



Elena si všimla toho, jak se k nim zachoval.



I přesto s elegancí kamzíka vyskočila ven.



Doktor se s elegancí muže, který působí na svůj věk až podezřele naivně a skáče jako šestiletý capart, dostal ke dveřím.



Než se zavřely, stačil ještě zavolat: "V životě každého pořádného hobita by měla nastat chvíle, kdy vyleze ze své nory a dokáže, co v něm je! Nemůžete se před světem schovávat věčně!"



Elena se otočila těsně předtím, než se ty dveře zavřely. Mohla ještě zahlédnout Doktorův nadějeplný výraz, který jako by říkal, že se ještě někdy potkají.



Vůz odjel.



Elena byla zmatená.



Vázalo je jakési pouto. A přestože nepůsobil nijak nebezpečně, vycítila, že mu nemůže úplně věřit.



Co je tenhle Doktor zač? Proč mu na mně tak záleží? Kam to vlastně chce jet?



Odpovědi na tyhle otázky neznala. Nevěděla, jestli je vůbec chce znát. Radši to prozatím nechala plavat a oddala se řešit vraždy s Sherlockem a Johnem Watsonem.





Druhý den ve škole každých deset minut vyhlížela z okna, jestli ho zase neuvidí, ale když si uvědomila, že to dělá, vynadala si a snažila se soustředit na vyučování. Zůstalo to ale pouze u té snahy. Pořád musela přemýšlet o tom, jestli ho tentokrát zase potká.



Když potom na obědě polila tři studenty horkou polévkou, začalo jí docházet, že je něco vážně v nepořádku.



Musím se uklidnit. Co to se mnou je? Začínám opravdu šílet. To asi není normální, abych ve svém věku celý den myslela na chlapa, který by stářím teoreticky mohl být můj otec. To přece teenageři nedělají nebo ano? I když co já vlastně vím o teenagerech? Jsem už úplně mimo. Možná bych někdy mohla začít mluvit s reálnými lidmi. Nejlépe s lidmi mého věku. Vápši z tramvaje jsou sice fajn, ale podle společenských pravidel asi nic moc pro šestnáctiletou holku. Ale čím víc o tom přemýšlím... Je to vlastně první člověk, který za mnou přišel, aby se se mnou jen tak bavil. Teda pokud je to vůbec člověk. Možná Amíci ještě nevyvřaždili všechny emzáky...



Tyto ostudné myšlenky provázely Elenu po celou dobu polední pauzy. Pak už zbývalo jen přežít hodinu zbytečného a ponižujícího hopsání po školním hřišti a Elena se plna očekávání vydala k zastávce.



Jako obvykle nastoupila do vozu, sedla si na místo, kde se předchozí dva dny udály výše zmíněné rozhovory, a otevřela knihu.



Chvíli se nic nedělo.



Rozhlédla se.



Uviděla ho stát opodál.



Usmál se na ni.



Než si uvědomila, co dělá, taky se na něj usmála a nesměle mu zamávala.



Jak já jsem pitomá! Určitě to vezme jako výzvu k rozhovoru!



Doktor se propletl mezi ostatními cestujícími a přisedl si za ní.



"Ahoj!"



"Ahoj,... Doktore."



Když ho pozdravila, úplně se mu rozzářil obličej.



"Chtěl bych se vám moc omluvit,... ," máchl rukou neurčitě do vzduchu.



"...Eleno," doplnila.



Co to zas plácám? Tenhle rozhovor asi překročil hranice nevinného klábosení...



"Chtěl bych se vám moc omluvit, Eleno, asi jsem vás trochu vyplašil. Moje nabídka ale stále platí. Už dlouho jsem nepotkal někoho, jako jste vy. Pojedete se mnou?"



"No, já nevím, mám tady rodinu a musím chodit do školy a tak... Navíc vás vůbec neznám..."



"Chtěla byste se podívat do viktoriánské Anglie?"



"Prosím?"



"Chtěla?"



"To ano, ale..."



"Eleno, se mnou je možné všechno! Moje budka, TARDIS, cestuje prostorem a časem a můžeme si zajet, kam se nám zlíbí!" nadšeně ji chytil za ramena a svítil přitom jako žárovka.



"No, to je sice všechno hezké, ale..."



"Ano, je to nádherné! Uvidíte svět, Eleno, spoustu světů! To, co jste si vždycky přála!" zvolal a políbil ji.



Sherlock spadl na zem.



Elena naopak vyskočila.



Zalapala po dechu.



"Vám snad... vám asi fakt hráblo!" vyjekla a úplně při tom zapomněla na slušné vychování.



Zvedla Sherlocka z oné památné stařenkové podlahy a dala se na úprk.



A jako už tradičně, úprk to byl velmi neestetický. Cestou porazila Doktora, ony tři legendární stařenky plus ještě nějaké neznámé osoby, včetně revizora, který se právě snažil seřvat jakéhosi studenta.



A toto je konec příběhu, kterak byl student zachráněn, před placením pokuty za jízdu na černo.



















Ne, to opravdu ne.



Elena už stála ve dveřích, když za ní vstávající Doktor křikl: "Co jsem udělal? Grace se to líbilo!"



"COŽE?!"



Nutno uznat, že vypadal, jako by to vážně nemyslel nijak špatně, ale jí na tom nezáleželo a radši vyskočila ven.



Doktor se začal také drát ven, protože se nespokojil s nějakým 'COŽE?!'. Mezitím ale revizor opět nabral rovnováhu, pohledem na Doktora si našel viníka svého potupného zakolísání a dal mu -jak mi u nás na Moravě říkáme- jednu pořádnou do ringle. Protože revizor byl chlap jako hora, s Doktorem to pořádně 'fláklo' o zem. Vypadalo to, jako by si vyrazil dech, ale cestujícím to bylo jedno, chytili ho za ruce a bez milosti ho vyhodili ven. Aby si nenazlobili pana revizora, pochopitelně. Patolízali jedni.



Dveře se zabouchly.



Elena utíkala pryč. Jak už jsme ale dříve naznačili, v tělocviku jí to zrovna nešlo, takže neutekla moc daleko.



Vůz odjel.



Doktor ležel na zemi na nástupišti a snažil se popadnout dech.



Pak se ale najednou začal svíjet bolestí.



Na nástupišti sice stáli lidé, ale považovali ho jen za jednoho z opilců.



Elen se za rohem zastavila, protože jí došel dech.



Jakoby z dálky uslyšela Doktorův hlas: "Elen, prosím, pomoz mi! Vím, že jsem se asi nezachoval nejlíp, ale je mi to líto!"



Elena se hryzla do rtu. Nevěděla, co by měla dělat. Co když je to jenom léčka? Ale na druhou stranu, co když mu opravdu něco je a když mu nepomůžu, tak umře? Navíc, nikdy mi doopravdy neublížil. Očividně nikoho nemá, žádné přátele a rodinu...



Pocítila povinnost pomoci mu.



Otočila se a uháněla zpátky.



Ležel tam s rukou na hrudníku.



Rychle si k němu klekla.



"Doktore! Doktore, co se děje?"



"Moje srdce! Jedno z nich přestalo fungovat!"



Heh, tady se někdo definitivně zbláznil.



"Co mám dělat, hm? Masáž srdce? Umělý dýchání? Co ještě se tak dělává? Když to přednášeli ve škole, měla jsem spalničky."



Co to zas plácám?!



"Prašti mě!"



"Cože? Kam?"



"Do srdce!" sykl Doktor úplně rudý v obličeji.



"Nic takovýho v Sanitce nikdy nedělali!" namítla Elena, ale pořádně ho práskla do místa na hrudi, kde tipovala, že by se mohlo nacházet srdce. Ehm, co jsme to na začátku říkali o té vzdělanosti?



"Auuu! Sem ne! To je moje druhé srdce! Na druhou stranu!"



No, na přírodní vědy jsem sice nikdy moc nebyla, ale dala bych ruku do trouby za to, že člověk měl odjakživa srdce jenom jedno! Co když je to vážně emzák?!



Zhluboka se nadechla a vší silou ho praštila do druhého srdce.



Vypadalo to, že to pomohlo.



Doktor vydechl a trochu se uklidnil.



Chvíli hleděl na nádražní strop neurčitelné barvy a pak se pokusil vstát.



I když se snažil to na sobě nedat znát, hýbat se mu dělalo velké potíže.



"Radši lež," špitla Elena a dala mu svůj batoh pod hlavu.



"Zachránila jsi mi život. Jsi ještě lepší, než jsem čekal. Děkuju ti."



Nevěděla, co na to říct. Nestávalo se jí, že by jí dospělí muži dávali komplimenty. Ale zároveň taky každý den nezachraňovala někomu život, že. Kdyby jen tehdy tušila, kdo to před ní vlastně leží!



"No, ehm, nechcete si... sednout na lavičku? Máte žízeň? Nebo chcete jen tak ležet?"



Nádherně se usmál. "Jsem v pořádku," řekl a s Eleninou malou pomocí se zase postavil na nohy.



Ušel pár kroků a omdlel.



...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama